Příběh paní Věry

Paní Věra (86 let) žije již několik let v domově pro seniory. Její tělo jí vypovědělo službu, a tak se její svět prakticky zmenšil na velikost pokoje a postele. Není to pro ni lehká situace, protože dříve, dokud žila ve svém bytě, chodila často na výstavy, koncerty a do divadel. Dlouhou chvíli v posteli si proto krátí četbou knih a časopisů a luštěním křížovek. Pravidelně za ní každý týden chodí fyzioterapeutka Ivana a také aktivizační pracovnice Soňa. To je pro paní Věru vždy příjemné zpestření, protože obě mají chvíli čas jen na ni a povypráví jí tu o tom, co dělaly o víkendu a jindy třeba, co provedly děti za lumpárnu.

I tak ale s nadějí vyhlíží každou neděli syna Martina se snachou. „Přijdou tentokrát?“ Dříve chodili každý týden, ale v poslední době stále častěji uběhne nedělní odpoledne a ve dveřích se žádná její návštěva neobjeví… „Mají moc práce, byli na chalupě, byli nastydlí… Alespoň to tedy říkali… A když už přijdou, hovor tak podivně drhne… Co jim mám já vyprávět? Na pokoji se nic moc nového neděje. Ale co oni, jak se mají? A co vnučky Alenka s Karolínou? Zvládly všechny zkoušky na vysoké škole? Všechno, abych z nich tahala jako z chlupaté deky…“

Jednou paní Věře aktivizační pracovnice přinesla s novou várkou knih a časopisů také takový nenápadný pracovní sešit nadepsaný Korespondenční Mozkocvičírna. Se slovy „Koukněte na to, když budete mít chuť. Myslím, že zrovna Vás by to mohlo bavit.“ jí ho spolu s ostatními věcmi položila na noční stolek.

Když za paní Věrou přišla Soňa další týden na pravidelné setkání, přeptala se, zda se do Mozkocvičírny podívala a jak se jí líbila. Paní Věře se zablesklo v očích: „Jo jo, líbilo. Ale vážně by mě tedy zajímalo, jaké je řešení téhle úlohy.“ Chvíli spolu diskutovaly, jak by to asi mohlo být a dohodly se, že na to šla paní Věra dobře. Ostatně, je tam napsané, že správné řešení bude uvedeno v další lekci, tak se dozví, zda postupovaly správně. Zbytek času, který měla Soňa pro paní Věru vyhrazený si povídaly o jedné divadelní hře, kterou paní Věra kdysi viděla, a kterou jí připomnělo téma lekce.

Od té doby Soňa nosila Korespondenční Mozkocvičírnu paní Věře každý týden hned jak jí dorazila do emailu a během setkání ji pak společně řešily.

Když pak po delší době navštívili paní Věru syn s manželkou, byli překvapení, co se to s maminkou děje. Chtěla i po nich poradit s dalším cvičením, ale hlavně je požádala, aby se doma podívali po té krabici s fotkami. Napadlo ji, že sice nemůže nikde pobíhat, ale to přece neznamená, že by nemohla ty staré fotky popsat.

Od té doby se synovy návštěvy staly opět o něco častějšími. Pokaždé když za maminkou přišel, měla pro něj totiž připravený další balíček popsaných fotek. A k nim také vyprávění. Jak potkala tatínka, jak stavěli chatu, jak jim tenkrát ujel vlak při návratu z dovolené v Rumunsku…

I když svět paní Věry zůstal fyzicky pořád stejně velký, změnila se jeho pestrost. Pravidelně se může těšit nejen na Ivanu se Soňou, ale také na synovy návštěvy. I Soňa má o něco jednodušší práci, protože díky Mozkocvičírně má novou inspiraci pro sezení s paní Věrou. Nemluvě o tom, kolik zajímavostí z jejího života se dozvěděla. Ostatně, Martin je už pravidelně nahrává na diktafon.

 

Máte nějaké otázky? Napište mi …

13 + 5 =