Příběh Kláry s Janou
Zítra si zavoláme, jo, mami?
Paní Klára (58 let) má maminku Janu (82 let), která před půl rokem doma upadla a naneštěstí si zlomila nohu v krčku. Pobyla si tak nějakou dobu v nemocnici, LDN a rehabilitačním centru. Noha se uzdravila a paní Jana se vrátila domů. Již několik let žije sama, a i po návratu z nemocnice se o sebe zvládne ve větší míře postarat. Cítí se ale nejistá při chůzi a obává se dalšího pádu. Vždy ráda četla a zajímá se o dění ve světě i v rodině, ale vzhledem ke své nejistotě nyní už hlavně ze svého pohodlného křesla.
Klára mamince každý den volá a jednou týdně jí přiveze nákup a pomůže s domácím úklidem. I když by moc ráda, většinou nemá ale čas si s maminkou sednout ke kávě a dortíku, který jí přinesla. Vyloží nákup, v jednom letu „sfoukne“ úklid a už musí zase běžet. Vyzvednout vnučku z klavíru, stihnout ještě poštu nebo divadlo s manželem. „Zítra si zavoláme, jo, mami?“ Když vychází z domu, je jí smutno… Tak ráda by si s maminkou v klidu vypila tu kávu a popovídala… Ale zkrátka nestíhá a rozhovory s maminkou jsou v poslední době stejně stále na podobná témata… To si můžou říct i po telefonu a u toho aspoň zvládne doma něco udělat…
Když Klára odešla, Jana zůstala sama v uklizeném bytě, s plnou lednicí a jedním zbylým kouskem dortu. Škoda, že si ho Šárka nesnědla s ní… „Ta holka pořád někam pospíchá, ani si na chvilku nesedne, jen na mě mezi vykládáním nákupu a luxováním vychrlí, co všechno ji dnes ještě čeká. Takhle si tak akorát užene žaludeční vředy…“ Jejím bytem se na chvilku prohnala nějaká akce, ale teď už je zase tichý a prázdný. „Tak co teď? Knížku? Televizi? Rádio?“ přemýšlí Jana a těší se, že alespoň zítra na chvíli zase uslyší Kláru.
Klára má také kamarádku Martu a ta jí jednoho dne poslala emailem pdf soubor se cvičeními na paměť, že by se to třeba mohlo líbit mamince. Posledně si Šárka stěžovala, že už maminka častěji zapomíná. Hodil by se nějaký kurz cvičení paměti, ale i když je jeden v nedaleké knihovně, Jana se tam stejně nevypraví, protože se bojí, aby cestou zase neupadla… Klára tedy ukázkovou lekci vytiskla a při příští návštěvě s nákupem ji mamince přidala k dortíku a kávě. Jana si vytištěné stránky prolistovala se zájmem, ale nechá si to na později. Teď je ráda, že tu má na chvíli Kláru.
Když další den Klára zavolala mamince, po chvíli došla řeč i na paměťová cvičení. Janě se líbí, je to docela příjemné, s tou její pamětí to není tak zlé, jak si myslela, skoro všechno zvládla vyřešit bez potíží. Ale jedna logická úloha jí vrtá hlavou, a ne a ne to rozlousknout. A tak tentokrát s Klárou společně dumají nad tím, kolik že sov a kolik vlků je v lese. Dokonce to přiměje Kláru odložit špinavé prádlo, sednout si ke stolu a ta zpropadená zvířata si rozkreslit. Když se společně dobraly řešení, zmínila se Jana ještě o vzpomínce na starý gramofon, který měli doma její rodiče. Vzpomínala, jak si na něm tatínek pouštěl Mozarta a maminka Sestry Allanovy. Klára si zase vzpomněla, jak jí její dědeček pouštěl právě na tomto gramofonu krátké desky Spejbla a Hurvínka. Už dlouho si ty dvě takhle v klidu nepopovídaly…
A tak ještě večer Klára sedla k internetu a objednala Janě rovnou deset lekcí té Korespondenční Mozkocvičírny. Každý další týden jí pak s nákupem přinese i novou sadu cvičení. Jana už se na ně těší, protože Klára sice stejně jako dřív proletí bytem s vysavačem, ale pak si sedne k Janě ke stolu, spolu jedí dortík, pijí kávu a někdy luští některé cvičení a jindy společně vzpomínají na něco, co jim připomnělo téma nové lekce. Klára pak obvykle důrazně nabádá Janu, ať to hlavně všechno nezapomene zapsat, protože by byla škoda, kdyby se tahle historka zapomněla… A Jana, protože má radost ze společného vzpomínání, vymyslela skvělý nápad Kláře k Vánocům. Našla jeden velký prázdný sešit a do něj všechny vzpomínky, které s Klárou u dortíku probraly (a i nějaké navíc), v průběhu týdne zapisuje. Vytáhla dokonce i stará alba a sem tam do sešitu přidá i nějakou tu fotku. Už se těší, jak bude Klára koukat, až si to pod stromečkem rozbalí. A co asi budou říkat vnoučata?